Spousta rodičů si už od narození děťátka pěstuje zvyk, kdy s nimi miminko sdílí manželskou postel. Není to vysloveně špatně, ale i na tom nejštědřejším loži s přibývajícím věkem dítěte prostoru na spaní zkrátka ubývá. První „obětí“ se tak často stává tatínek, který se chtě nechtě přemístí na pohovku, gauč či do pracovny. V tomto článku jsme si pro vás připravili několik jednoduchých tipů, díky kterým své děti naučíte v postýlce nejen spát, ale dokonce i spokojeně usínat.
Jak fungují spánkové návyky dítěte
Mnozí rodiče si neuvědomují, že spánkové návyky dítěte se formují už během těhotenství a hned v prvních měsících života. To, co dnes působí jako milé a praktické řešení (spaní společně s rodiči), se může později změnit v rutinu, kterou bude opravdu těžké změnit. Dítě si totiž spojuje spánek s konkrétním prostředím, zvuky, vůní či přítomností rodiče. Právě proto je důležité již od začátku vytvářet konzistentní spánkové asociace, které dítěti pomohou cítit se bezpečně i ve své vlastní postýlce.
Jak naučit dítě spát v postýlce
Hned na úvod je nutno říct, že tipy uvedené v našem článku pochopitelně nejsou zaručenými návody na úspěch. Zatímco jeden z triků může zabrat na 100 dětí ze 100, druhý nemusí fungovat u většiny z nich. Každé dítě je individuální a jedinečné a na první usínání v dětské postýlce reaguje úplně jinak. Zkoušejte proto různé tipy – a pokud na ně dítě zareaguje špatně, zbytečně na něj netlačte. Můžete je třeba vyzkoušet znovu o pár dní nebo týdnů později.
Příprava dítěte na spánek
Než začnete experimentovat s konkrétními technikami, vyplatí se připravit prostředí tak, aby v něm vaše dítě přirozeně inklinovalo ke spánku. Klíčové je vytvořit předvídatelnou spánkovou rutinu, která se každý den opakuje stejně. Dítě si ji rychle osvojí a začne si ji spojovat se spánkem. Co může skvěle fungovat?
- tlumené světlo nebo noční lampička,
- krátký rituál (pohlazení, ukolébavka, jemné šeptání),
- stejný čas ukládání,
- klidná atmosféra bez rušivých zvuků,
- čisté a pohodlné ložní povlečení.
Taková rutina dokáže celé rodině výrazně usnadnit přechod na samostatné usínání.
Tipy pro novorozence
Nejlepším obdobím pro učení děťátka usínat ve vlastní postýlce je doba hned po narození. Určitě si budete užívat i ty chvíle, kdy svůj malý poklad uspíte v náručí, ale mezi oblíbené způsoby patří i uspávání v kočárku nebo v postýlce. Právě úplně malé dětičky stačí po krmení a přebalení uložit do postýlky či kočárku, případně je trochu pohoupat, a za chvilku spokojeně spí. Pokud si navíc od samého začátku zvyknou, že po uložení z místnosti odejdete, ve vyšším věku s tím nebudou mít problém.
Novorozenci reagují na změny velmi citlivě, proto je důležité postupovat pomalu. Pokud dítě usíná v náručí, můžete začít tím, že ho uložíte do postýlky ještě před úplným usnutím – v ospalém, ale bdělém stavu. Tento moment je pro budování samostatného spánku klíčový, protože dítě se tak pomalu učí usnout bez fyzické přítomnosti rodiče.
Jak naučit usínat v postýlce roční dítě
Pokud jste dítě do jednoho roku pracně uspávali nebo ho nechali spát s vámi v manželské posteli, přechod na samostatné usínání v postýlce může být trochu náročnější, ale nikoliv nemožný. Prvním tipem je seznámit dítě s postýlkou i mimo dobu spánku, tedy využívat ji jako bezpečnou ohrádku na hraní, když třeba potřebujete dovařit oběd nebo odskočit na toaletu.
Druhý ověřený tip je uspávat dítě v postýlce během odpoledního spánku a až po pár dnech to vyzkoušet večer. Postýlka může klidně být ve vaší ložnici a během usínání můžete být u dítěte. Když si zvykne na takový proces, můžete zkusit odejít z ložnice hned po jeho uložení do postýlky.
Kolem prvního roku se spánkové návyky dítěte výrazně mění. Objevuje se separační úzkost, silnější potřeba kontaktu, ale i větší pozornost a vnímavost. V tomto momentě je důležité kombinovat konzistentnost s trpělivostí. Dítě potřebuje cítit, že je rodič nablízku, ale zároveň se učí, že postýlka je bezpečné místo, kde dokáže usnout i samo.
Kvalitní dětský nábytek
V jakém věku by dítě mělo spát samotné
Neexistuje žádný exaktní a jediný správný čas. Kolem dvou let je však dítě už dost velké na to, aby v manželské posteli zabralo spoustu místa a nedovolilo vám pohodlně se vyspat. V tomto věku už můžete pomalu pracovat na přesunu dítěte do vlastního pokoje, a to obzvlášť v případě, že je na cestě i další potomek, se kterým by mohlo docházet k vzájemnému vyrušování.
Je dobré nechat dítě vybrečet?
Určitě vás napadlo, že naše rada nechat roční dítě usnout v postýlce samotné a odejít z ložnice má jednu trhlinu. Správně, dítě bude velmi pravděpodobně plakat. Na vybrečení se názory různí. Zatímco někteří rodiče tvrdí, že stačí přežít jeden až dva dny, dítě se vybrečí a zvykne si, odborníci varovně zvedají prst nad možnou psychickou újmou dítěte. A proto máme další tip, který vám pomůže dítě osamostatnit, dovolí mu trochu si i poplakat, ale neriskujete při něm nějaké trauma.
Pokud začne dítě po vašem odchodu plakat, nechte ho plakat cca 1 minutu. Po návratu ho můžete konejšit 2 minuty. Následně zase odejdete a necháte ho plakat o něco déle. Intervaly stále prodlužujete (2, 5, 10 minut) a po návratu dítě vždy konejšíte zmíněné 2 minuty. Jaký to má smysl? Dítě pochopí, že jste nablízku a v případě nouze mu přijdete na pomoc. Neriskujete tak trauma z náhlého odloučení.
Zároveň však necháte dítě samotné po nějaký čas, během kterého zjistí, že je v bezpečí a nemá se čeho bát. Už při třetím až čtvrtém intervalu dítě pravděpodobně přestane plakat dříve, než k němu přijdete. Při dalším uspávání si opět chvilku popláče a nakonec usne. Pokud by však plakalo déle (např. zmíněných 10 minut), zřejmě má nějaký jiný problém (něco ho bolí, má hlad atd.). Tehdy je vaším úkolem přijít, zkusit problém vyřešit a znovu se ho pokusit nechat usnout o samotě.
Praktické tipy k intervalové metodě
Intervalová metoda funguje nejlépe, když ji doprovázejí i další jasné signály bezpečí. Rodič může dítěti pomoci i drobnými gesty, která výrazně nezasahují do procesu usínání, ale posilují pocit jistoty.
- jemné položení ruky na záda,
- krátká uklidňující věta,
- stejný tón hlasu při každém návratu,
- klidná mimika a pomalé pohyby,
- konzistentní reakce bez náhlých změn.
Dítě si tak podvědomě vytváří předvídatelný vzorec, který mu pomáhá lépe zvládat samostatné usínání.
Dítě musí mít maximální pohodlí
Kromě plného bříška a prázdného střeva musí mít dítě i suchou plenku, dobře vyvětraný pokojíček, příjemnou pokojovou teplotu (18–20 stupňů), měkké a voňavé ložní povlečení, ale i komfortní dětskou matraci. V dokonalém pohodlí děti usnou mnohem rychleji a díky kvalitní matraci se nemusíte bát nesprávného vývoje jejich páteře či pozdějších zdravotních problémů. Mimochodem, pokud byste potřebovali poradit s výběrem správné matrace či doplňků, neváhejte nás kontaktovat.